Pro další díl rubriky Zaostřeno jsem si vybral téma, které mi aspoň zdánlivě přišlo apolitické. Takové však v dnešní době prakticky neexistuje a text to zřejmě potvrdí. Na nápad věnovat se problematice fotbalu a zejména odchodům mladých kluků z Lípy mě přivedl případ mého žáka Viktora Česenka.
K titulku mě inspiruje dnes již téměř okřídlený obrat z tzv. forenzního auditu příspěvkové organizace Zdravotnická záchranná služba Libereckého kraje, za který krajský odbor zdravotnictví zaplatil 338 tis. Kč: „prostým odhadem byl jejich počet jen cca 50%“, kterým kontroloři naprosto výstižně a vyčerpávajícím způsobem popisují, jak zjišťovali stav skladu pneumatik, kde jich podle evidence mělo...
Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže. Kdyby jen každý jednotlivý člověk na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil: zajisté by se i celá země šťastného stavu neminula. Pročež také myslím, aby každý raději malé nedůstatky okolo sebe, ku kterých zdvihnutí moc jeho stačí, napravoval, místo planého stesku...
Zajímal jsem se ještě o jeden fakt. O všech zásadních řešeních rozhodovala rada města. Její jednání jsou neveřejná. Ale 28. března 2012 se změna parkování v centru města dostala i na jednání zastupitelstva.
V této fázi jsem dal prostor Jiřímu Kočandrlemu, který má jako první místostarosta tento problém pod palcem. Připomínám, že jeho strana TOP 09, měla řešení problematiky parkovišť ve volebním programu. Už v srpnu vyšla tisková zpráva města, která byla formou rozhovoru právě s Jiřím Kočandrlem.
A tak jsem to zkusil a napsal Karlovi Bezuchovi po letech znovu. Odpovídal mi z jiného e-mailu, než na který jsem mu napsal. Městští strážníci by museli hlídat hned několik schránek, kdybych přijal konspirační teorii, že vše řídí ze svého ústředí.
Jak jsem již avizoval, má úloha v i-novinách se v jejich nové podobě změnila. Měl bych se méně věnovat editování článků a o to více a hlouběji některým problémům. Pro začátek jsem si zvolil aktuální téma, které se mi zdálo snadné. Získám staré smlouvy, oslovím hlavní aktéry, napíši tři stránky textu, podám čtenářům základní informace.
A zapomínání má občas samoočistný charakter. Někdo si víc pamatuje obličeje, někdo zase jména. Někdo detaily, jiný zase celek. Jiní zážitky a emoce, a někdo má zase paměť na vůně či pachy, nebo s nimi spojuje různé události.
V předvolebních úvahách dnes převažuje paušální kritika politiků, jako by patřili k nějakému jinému živočišnému druhu. Připojím zde několik polemických poznámek k postojům „dolních 8,4 milionů“ voličů.
Sám Jan Šmíd začal, jak je v Novém Boru zvykem, s orientačním během. Po problémech s patami zkusil kolo. Baví ho však i chození po horách, trochu lezení. „Prostě mě vždy bavily outdoorové a vytrvalostní sporty. Teď mě chytly přechody. Zrovna jsem byl na Krakonošově stovce, kdy se za dvacet čtyři hodin nachodí 100 km v našich nejvyšších horách.“
S Janem Šmídem jsme se sešli už před prázdninami, tak nyní trochu zmateně listuji poznámkami. Povídali jsme si totiž o spoustě témat, z nichž každé by vydalo na samostatný článek. Cestování, lyžování, membrány.