Sportovní střelba je sport, o kterém se mluví především (jenom?) při konání olympijských her. Při medailových prognózách před tímto největším sportovním svátkem světa se zpravidla v České republice počítá s tím, že něco by mohlo „cinknout“ právě i u střelců. Sportovní střelkyně, zároveň sestry, Aneta a Karolína Brabcovy zas takové velké medailové ambice nemají, (i když možná v koutku duše ano…), ale ta samotná účast by je lákala. „Konkurence v ženách je však veliká,“ říkají obě shodně. „Aneta nebyla od olympiády daleko. Byla dvakrát jako náhradnice,“ podotýká jejich otec Karel Brabec.
V současných dnech probíhá olympiáda. Vy jste, Aneto, říkala v minulém rozhovoru, že kdybyste se na ní, samozřejmě bavíme se o letní olympiádě, nikdy nedostala, tak byste se z toho nehroutila. Přesto pořád v koutku duše na ní myslíte?
Aneta: Určitě by se mi líbilo, kdybych se tam dostala. Ale jak už jsem říkala, když se to nepovede, tak se to nepovede. U nás je navíc velká konkurence v ženách. Uvidíme, co bude za dva roky, jestli to klapne či ne. (úsměv)
A co vy, Karolíno. Je vaším snem či cílem dostat se na olympiádu?
Karolína: Tak také bych se tam někdy ráda podívala. Ale jak říkala ségra, je velká konkurence.
Byl někdo z Manušic v posledních dejme tomu deseti letech na olympiádě?
Karel: Byl tam Venca Hamanů, kterým prošel manušickým klubem. Předtím měl velkou šanci Luboš Opelka, ale tomu se to nepodařilo.
A z dívek, co v posledních letech působily v Manušicích? Kdo měl nejblíže?
Karel: Aneta tomu byla nejblíže. Byla dvakrát jako náhradnice, prošla si i olympijskou přípravou.
Jaké vlastně byly začátky obou vašich dcer ve střelbě? Nadchlo je to hned?
Karel: S Anetkou jsem začal, protože jsem chtěl, aby něco dělala. Ze srandy jsme stříleli vzduchovkou. Stavěla se k tomu dobře, tak jsem jí odvezl v osmi letech do Manušic a tam začala trénovat. Ale byly i chvíle, kdy chtěla skončit. Karolína střílela první závod ve čtyřech letech. Pak nechtěla vůbec. Asi se cítila ve stínu sestry. Ale pak se jednou zeptala, kdy začala Anetka střílet. Říkám: V osmi letech. A ona řekla: Tak já začnu taky a ségře to ukážu. A od té doby trénuje poctivě.
Jak vy vzpomínáte na svoje začátky?
Aneta: Jak říkal taťka, u babičky jsem střílela ze vzduchovky, pak jsem šla do Manušic. Bylo to těžké a náročné. Některé tréninky jsem obrečela. Ale jinak mě to bavilo.
Karolína: Ty úplné začátky si moc nepamatuji. Spíše si pamatuji to období, kdy se mi nechtělo. (úsměv) Ale pak mě to chytlo. A teď jsme ráda, že jsem s tím začala.
Sestry Brabcovy se svým otcem Karlem
Měly dcery talent i na jiný sport? Zkoušely i něco jiného?
Karel: My jsme se k žádnému jinému sportu nedostali, protože Anetku chytlo to první, co začala dělat vážně. Třeba s cyklistikou bychom to radši nezkoušeli, to chvíli trvalo, než se naučila jezdit na kole...(úsměv) Samozřejmě kvůli fyzičce dělají i jiné sporty. Ale jinak asi mohu říci, že jsme zvolili dobře.
Už jste říkal, že v dětství chtěly dcery se střílením skončit. Stalo se to někdy i v pozdějších letech?
Karel: Anetka chtěla několikrát. Hlavně když přecházela z juniorek do dospělých. Měla se zúčastnit poslední své juniorské Evropy. Jenže na ní udělali docela, řekl bych, podraz ze strany státního trenéra. V přípravě střílela dobře, po jednom nepovedeném závodu toho však zneužil a neposlal jí na ME a to byla její, jak jsem říkal, poslední juniorská možnost. Poslal tam jinou holku, která zhatila celé družstvo. V tu chvíli byla Anetka rozhodnutá, že se nebude honit, když nakonec nastane taková situace. Dva, tři měsíce zůstala beze zbraně, ale pak jsme se k tomu zase vrátili. U Karolínky taková situace nenastala.
Pořád hodně prožíváte závody svých dcer?
Karel: Tak nejde jenom o dcery, mám při závodech více svěřenců. Jedna trenérská kolegyně z Plzně říkala, že žádný trenér sportovní střelby nemůže umřít na infarkt (úsměv). Že máme ty srdce tak vytrénovaný. (smích). Každá holka to prožívá jinak. Když byla Anetka malá, říkala: Tati do přípravy, a pak pryč ze střelnice. Nechtěla mě za sebou při závodění. Naopak Karolínka: sedni si a koukej, kdyby byl problém, vím, že jsi za mnou. Člověk s nimi ten závod prožívá, ale samozřejmě i celkově se všemi svěřenci z Manušic a z manušického střediska. Při závodech se snažím být trenérem, né otcem.
Co vy a nervozita?
Aneta: Když jsem na ME, vždy si říkám, že je to závod jako každý jiný, ale vždy nakonec ta nervozita přijde. U Světového poháru se mi to zpravidla nestává.
Karolína: Jak je to za hranicemi, tak to hodně prožívám. Ale u republikových závodů už vůbec.
Je táta přísný trenér?
Aneta: Taťka nebyl nijak přísný, snažil se nás hodně podporovat. Akorát je nervózní, když střílíme velké závody.
Jak vy to vnímáte, že je váš otec trenér?
Karolína: Já už to beru tak nějak automaticky, když to mám odmalička.
.jpg)
Karolína Brabcová
Občas se stává, že když mladí lidé začnou nějaký vztah, skončí se sportem. Byl jste v tu chvíli na pozoru, když si dcery přivedly domů své lásky?
Karel: To asi ano, ale stejně bych s tím nic neudělal. Aneta má již dlouho svého přítele, který jí ve sportu podporuje. Karolína má přítele „z branže“, rovněž výborného střelce z Ostravy. Oba se podporují při závodech a při přípravě. Potom mají možnost jezdit spolu po sportovních akcích a to je pro ně velká motivace.
Jaké vaše největší úspěchy byste vyzdvihly?
Aneta: Byla jsem třetí v Mnichově, kde se konají pravidelně největší vzduchovkové závody na světě. Pak si vážím prvního místo na MS v družstvech, kde jsme zároveň udělaly s holkama světový rekord. Ten nám zůstane napořád, protože se změnila pravidla.
Karolína: Já teď za úspěchy považuji hlavně účasti na ME či světovém poháru, což je pro mě důležitější než medaile z MR.
A jaké jsou vaše úspěchy ve střelbě?
Karel: Dostal jsem se do tréninkového střediska, střílel jsem republikové soutěže. Byl jsem v dorosteneckém výběru, ale žádného úspěchu, jako dcery, jsem nedosáhl. Střílel jsme navíc úplně jinou disciplínu, trap. Na holuby z brokovnice.
Jak jste se dostal k trénování?
Karel: Začal jsem jezdit do Manušic, když byla Anetka malá. Trávil jsem tam s ní tréninky. Pak se někdy provalilo, že jsem dříve střílel, tak mi hned nabídli, že bych mohl z děckama pomoct, tak jsem se do toho nějak zapojil.
Jak se daří manušickému klubu?
Karel: Vždycky je to jak na houpačce. Přesto pořád vnímám manušický klub jako jeden z nejlepších v republice. Dokážeme pravidelně vozit medaile z MR. V aktivitách jsme bývali druzí za Duklou, která je ale profesionální tým.
Když jsem, Karolíno, s vámi někdy před čtyřmi lety dělal rozhovor, říkala jste, že počítáte s tím, že jednou budete střílet za Plzeň jako vaše sestra. Platí to pořád? Vy ještě studujete v České Lípě?
Karolína: Ještě studuji v České Lípě a v příštích měsících bych měla přestoupit do Plzně, do Olympu, jako sestra. Ale jestli tam budu i studovat, to ještě nevím.
Karel: Chtěli, aby přestoupila, ale zatím jsme to pozdrželi. Ale i když bude závodit za Olymp, bude trénovat doma jako Anetka.
Sportovní střelba, když nepočítáme období olympiády, nepatří zrovna k nejpopulárnějším sportům. Co s tím?
Aneta: Mně připadá, že to ty lidi nebaví. My střelci vidíme ty rány, rozumíme tomu, ale veřejnost tomu nerozumí, ona nás vidí, že tam jen stojíme a střílíme. To je pro ně nudné. Ale teď vznikají nové disciplíny. Mixy, střílí kluk s holkou v týmu. Pavoukem postupují nahoru. Teď dále na ME bude i první zkouška tříčlenného družstva, pak zase postupují tím pavoukem. To by mohlo být zajímavé.
.jpg)
Aneta Brabcová
Jak si vlastně vaše dcery vedou, co se týká nějakých žebříčků českých střelkyň?
Karel: Teď vyšly nové tabulky české reprezentace. Anetka je první v ženách a Karolínka v juniorkách, co se týká vzduchovky. Obě už mají splněné limity na rok 2019, stoprocentně tak budou v „áčkové“ reprezentaci. Uvidíme, jak to bude u malorážky. Tenhle rok už by se měly začít rozdávat kvóta placy na olympiádu, ale ještě nikdo pořádně neřekl, jak to bude, jestli to bude, jak to bylo.
Dodává vám to klid, že máte jistou účast v reprezentačním týmu už pro další rok?
Aneta: Trochu jo. Ale to že jsem v reprezentaci, mi nic nezaručuje. Kdyby někdo střílel lépe než já a nebyl by v reprezentaci, tak by jel místo mě na šampionát. V září se koná MS, bude další nominace. Celý rok se musím snažit.
Karel: Tam je jisté, že bude v reprezentaci, že bude nějak zajištěná od svazu. Mistrovství světa se bude konat v Korei. Tím, že je to daleko, je to drahé, tak pravděpodobně nebudou posílat specialistky na vzduchovku či na malorážku, ale pojedou pravděpodobně ty, které budou dobré na to i to. Anebo třeba se trenér rozhodne, že postaví tým na vzduchovce, protože tam máme reálnější šance na získání kvóta placů. Takže nepůjde tolik o tituly, ale hlavně o získání míst na olympiádu, která má tu sílu.
Díky svému sportu jste procestovaly hodně zemí. Kde se vám líbilo nejvíce?
Aneta: Teď jsme se vrátili z Austrálie, kde jsme byli tři týdny. Tam se mi líbilo. Stejně tak v Kataru. Nemohu zapomenout ani na Koreu, kde jsme byli 14 dní. Evropu jsem projela skrz naskrz.
Karolína: Co se týká střelnice, tak nejvíce jsem si užila té v Mnichově. Je to obrovský komplex, zkrátka něco, co u nás není. Třeba ale co se týká atmosféry, tak ta se mi nejvíce líbila ve Francii.
Dodržujete nějaký zdravý jídelníček před závody nebo se toto u střelců zas tolik neřeší?
Aneta: Nechci mluvit za všechny střelce, je to, myslím si, dost individuální, ale já žádný speciální jídelníček nedodržuji. Jen si snažím udržet stále stejnou váhu, přeci jen to naše oblečení šité na míru není úplně nejlevnější. (úsměv)
Karolína: Myslím si, že dodržování speciálních jidelníčků u střelců je hodně individuální záležitost. Já osobně nejsem zvyklá měnit svoji stravu před závodem, pouze v den závodu jím minimálně, protože mi to tak při střílení vyhovuje.
Jak to vypadá se zájmem dětí o střelbu u vás v Manušicích?
Karel: Nábor dětí se daří. Jezdí k nám děti z České Lípy, ale i z okolí. Když se vrátím do minulosti, jezdila k nám třeba Klára Bartošová z Brniště, která dosahovala úspěchů. Jezdí k nám děcka z Neratovic, z Jiříkova… Zkrátka manušický klub má jméno. V září se udělá nábor, zájem je velký, ale...někteří si myslí, že to jsou jak střílečky na počítači. A teď najednou zjistí, že to tělo bolí, že musí něco dělat, že je to fakt sport, i když některým lidem to nepřijde (úsměv), když vidí, že u toho závodníci leží. Pak to nadšení tedy opadne. Ale tak je to i jinde. Třeba když jsem mluvil s panem Znamenáčkem (trenér karate – pozn. autora), tak ta děcka, co přicházejí mají představu, že je to jak v televizi. Jenže zjistí, že musí se na sobě makat...