Vždy jsem si myslel, že jsem poměrně slušně psychicky odolný, ale tento týden jsem si prošel krizí.
Jsem takový nadšenecký typ. Těším se na práci, těším se na děti, těším se na natáčení, na psaní. Ale najednou se mi nechtělo vůbec nic. Stále dokola: vstát v 6,20, natočit video, odučit několik onlajnových hodin, vyběhnout na kopec, přípravy na další den, nějaký článek, pár piv a usnout. Není se na co těšit.
Nakonec jsem porušil opatření a nechal si přivézt vnučku mé přítelkyně. Na dva dny. Blbli jsme po bytě, vyjeli spolu na kopec, vzal jsem ji do prázdné školky, koukali jsme spolu na Mášu a medvěda.
No a teď, po tomhle přiznání, čekám, že zaklepe policie a zadrží mě.
Věřím, že podobné věci prožíváme všichni, kdo víme, že to není chřipečka. (Mám člověka blízkého, o hodně mladšího, na kyslíku. Bratr další blízké osoby dopadl stejně. Nemocnice jsou plné mladších, než jsem já. Slyším to od nich i přítelkyně denně.) Řešíme, jak všechna ta nařízení dodržet, a přitom přežít v aspoň trochu dobrém psychickém zdraví. Nosíme roušky, omezili jsme styky s rodiči, dětmi, vnoučaty.
V týdnu jsem se nechal vytočit kvůli očkování učitelů. Více než věk při něm rozhoduje tlak jednotlivých samospráv. A tak jsou oočkováni dvacetiletí z krajských škol, z větších měst, dokonce došlo i na domy dětí a mládeže. My z vesnic trpělivě čekáme. Už jsem se registroval popáté, tentokrát mi aspoň přišlo upozornění SMS, že jsem zaregistrovaný. I před tím jsem se podle mě registroval dobře, ale objevilo se to jen na přihlašovací stránce, žádný důkaz jsem neměl. A také čekám na očkování svého otce.
No a teď třeba něco veselého. Po odjezdu mé „válečné kořisti“, jak vnučku nazývá přítelkyně, jsem se zase pustil do rodokmenů Českolipanů. Vznikly z toho dva díly Českolipského pantheonu. Prakticky náhodou jsem objevil, že v Lípě zemřel předek Olivie Newton-John. Text naleznete zde. Mnohem více času jsem strávil pátráním po tom, proč se přistěhoval do Mimoně a následně byl pohřben v České Lípě. I díky tomu jsem narazil na skutečnost, že jeho rod byl propojený s rodem Martina Luthera, církevního reformátora. Vždy mi stoupne adrenalin, když problém rozlousknu. Více se dozvíte v pokračování – zde.
Stále čile komunikuji s paní Elbelovou, která se zajímá o významný českolipský rod Elbelů. Stále mi posílá další a další objevy. Trochu zkoumáme i dům, ve kterém bydlím. Podle čtenosti vás historie Lípy zajímá, a to mi samozřejmě dělá radost. Tak si tak nějak děláme radost vzájemně.
Stejně si děláme radost i v Tříkopcové výzvě. Byla to spontánní věc, když jsem hledal motivaci, jak ty tři týdny zvládnout i ve fyzické pohodě. A teď nás na kopce stoupá dobrá padesátka. Už jsem na ty naše velehory vystoupal pětačtyřicetkrát, nevynechal jediný den a těším se na každé další setkání, často s lidmi, které jsem na konci února neznal. Poslední článek o akci je zde.
Fotografie: Hynek Bárta
Poprosil mě kamarád, jestli bych trochu nepropagoval jeho nový hudební projekt. Tak začneme sdílením jejich poslední nahrávky zde v deníku. Bubeníka určitě budou znát účastníci a hlavně účastnice gymnaziálních Expedic.
Petr Sládek (přímý odkaz na podcast s ním je zde) tentokrát nenatočil nový klip, ale sestříhal záběry ze svého krmítka. Přidávám pro radost.